Ale jak to budeme kontrolovat?!

Na své červencové schůzi splnil Senát svou úlohu pojistky legislativního procesu. Návrh zákona o dětských skupinách vrátil s pozměňovacími návrhy Poslanecké sněmovně. Tím senátoři např. zúžili širokou definici dětské skupiny z pravidelné péče o dítě předškolního věku mimo domov pouze na taková zařízení, která poskytují péči dětem zpravidla pět dní v týdnu po dobu nejméně osmi hodin. Původní povinnou registraci mění senátní návrh na dobrovolnou. Poskytovatelé péče, kteří se budou chtít registrovat a splní přísné normy, získají daňové úlevy a ostatní budou moci nadále fungovat v dosavadním režimu. Díky tomu nebudou muset občanské aktivity, které vznikly z potřeb rodičů a jejich přání vychovávat dítě vlastní cestou, ani stavět odpovídající počet záchodků, šatny, místnosti pro pobyt a odpočinek s rozlohou 3m2 na dítě, ani nebudou muset v důsledku nové legislativy zavírat a rušit své služby. A tak si lesní mateřské školy, skauti, dětské kluby, nízkoprahová zařízení a některá mateřská centra dost oddychly. Prozatím.

Smyslem navrhovaného zákona je nabídnout rodičům další formy péče a vyjít jim vstříc ve slaďování pracovního a rodinného života. Povinná registrace by ale naopak řadu služeb, které dnes fungují bez problémů, likvidovala. Senátní mucholapka tyto mouchy v zákoně o dětských skupinách vychytala. Přesto má pocit z dobře odvedené práce lehce nahořklou příchuť.

Lesní školky, dětské kluby a nízkoprahová zařízení ve vyloučených lokalitách, mateřská centra a podobné formy péče vznikly zespoda. Stát a zejména obce na nedávný baby-boom nezareagovaly. Zareagovali ale lidé - aktivní rodiče. Postarali se o sebe, tak jak to v  občanské společnosti chodí. Využili práva sdružovat se, založili kluby a centra, která se předškolní výchovou zabývají a jsou alternativou např. k zoufale chybějícím kapacitám v jeslích. Pak se ale stát rozkoukal a z poslaneckých lavic se začala ozývat obava z dobrovolné registrace: „…a co ti, co se nebudou registrovat? Jak je budeme kontrolovat a sankcionovat?“

Myslím, že je načase, abychom si v Česku zvykli, že stát nemusí mít nutně dohled nad vším a všemi. Vím, v tomto případě se jedná o děti. O malé děti. Přesto si dovolím tvrdit, že když tyto aktivity fungují z iniciativy rodičů bez jakýchkoliv nároků na státní dotace, měli být to být právě rodiče, kteří budou kontrolovat kvalitu těchto zařízení. Jsem přesvědčena, že jsou dostatečně kompetentní a odpovědní, aby pro své dítě vybrali jen to nejlepší a rozhodli, zda je z jejich pohledu kvalita předškolní péče závislá na lidech, kteří ji poskytují, nebo na tom, zda ručníčky v umývárně visí v dostatečné vzdálenosti jeden od druhého. Rodič, pokud nebude se službou spokojen, nedá do ní přece své vlastní dítě a nebude za ni navíc platit tisíce korun měsíčně. Špatné služby tak „zavře“ konkurenční boj a nemusí to být orgán státní kontroly. Chceme po naší společnosti, aby se naučila postarat sama o sebe, o potřebné a slabší. Dejme tedy občanským iniciativám prostor, aby se mohli rozvíjet, nechtějme je zaškatulkovat do zákonů, které nebudou schopné pojmout jejich jedinečnost a výjimečnost. Nechtějme pokutovat a zavírat vše, co se vymyká státem řízeným škatulkám.