Zvoní ubytovnám a obchodu s chudobou hrana?

Stovky milionů korun, které jsou ze státního rozpočtu hrazeny na doplatky za bydlení, výhodný byznys majitelů ubytoven i podmínky, v jakých žijí lidé na pokraji chudoby, rozdmýchaly v posledních měsících diskuze o sociálním bydlení. Platforma pro sociální bydlení silně vystoupila proti návrhu koncepce, kterou připravilo ještě v době fungování předchozí vlády Ministerstvo pro místní rozvoj. Tato koncepce podle Platformy neslibovala žádnou změnu, naopak umožňovala byznys s chudobou ještě prohloubit. Dnes máme vládu novou a zdá se, že i sociálnímu bydlení se blýská na lepší časy.  

Jak tedy citlivou problematiku uchopit? Bude nutné připravit jak zákon, tak koncepci sociálního bydlení. Samotný zákon neobsáhne život. Koncepce zase nemůže ukládat povinnost zajistit sociální bydlení, resp. zakládat nárok osob v bytové nouzi na jeho poskytnutí. Musí ovšem obsahovat kvalitní analýzu, ze které zákon vyjde a zároveň řešit širší oblasti – navazující zákony, nastavení toku sociálních dávek, sociálních služeb, prevence ztráty bydlení atp.

Řada lidí si neuvědomuje, že sociální bydlení se netýká jen bezdomovců. Skupina lidí, pro které by bylo východiskem z jinak neřešitelné životní situace, je mnohem širší. Jedná se o celospolečenský problém, a je proto zcela zásadní, aby byl řešen mezirezortně a v kontaktu s každodenním životem těch, kterých se týká. Je nutné naslouchat praxi neziskových organizací i odborníkům a nastavit sociální bydlení jako záchrannou síť pro všechny ohrožené skupiny od rodin samoživitelů přes mladé lidi, kteří opouští dětské domovy, osoby se zdravotním postižením či bezdomovce až po seniory a mnoho dalších.

Ve své praxi se zabývám sociální oblastí a primárně skupinami ohroženými na trhu práce. Ze zkušenosti víme, že neziskové organizace, které se zaměřují na práci s těmito ohroženými skupinami, naráží na jeden a tentýž problém. Bydlení. Pokud lidé nemají zajištěno stálé bydlení, nemohou se plně věnovat shánění práce nebo řešení jiných osobních problémů a starostí. Ocitají se v bludném kruhu závislostí, bezdomovectví a recidivy v kriminalitě. Lze se inspirovat např. v USA nebo Velké Británii, kde funguje přístup „Housing first“ (bydlení v první řadě). Ten vychází z toho, že bydlení je základním lidským právem nikoliv odměnou za společenskou odpovědnost. Ukazuje, že poté, co se lidé zbaví chaosu, který do jejich života vnáší bezdomovectví, jejich ochota pracovat na odstranění ostatních patologických jevů z vlastního života značně roste. Pokud pomůžeme rodičům samoživitelům, mladým lidem, kteří opouští ústavní výchovu, lidem bez domova, či vězňům po výkonu trestu odnětí svobody vyřešit jejich problémy s bydlením, mohou se pak soustředit na hledání zaměstnání, řešení svých závislostí a začlenění do společnosti.

Zkušenosti ukazují, že pokud mají být zákon a koncepce opravdu funkční a vyřešit neuspokojivou situaci, musí jít mnohem hlouběji, než jen zajistit obecní byty. Snad i proto byla odpovědnost za jejich vypracování přesunuta do gesce Ministerstva práce a sociálních věcí, aby šly ruku v ruce se sociálními službami, které budou obyvatelé těchto bytů využívat. Jen tak bude sociální bydlení odrazovým můstkem k samostatnému a společensky odpovědnému životu.