Proběhla paralympiáda. Všimli jste si?

Pokud nežijete v naprosté izolaci, nemůžete olympijské hry přehlédnout. I kdybyste sebevíc chtěli. Týdny před začátkem her se na nás začnou z novin, rádia, televizních zpráv i pořadů, billboardů i internetu valit upoutávky, medailonky sportovců, zprávy, plakáty a rozhovory. Jejich všudypřítomnost zajistí, že snad každý člověk, včetně těch, kdo nejsou sportovními fanoušky nebo je dokonce sport vůbec nezajímá, přesně vědí, že brzy začne olympiáda. Je to tak asi v pořádku. Hry jsou sportovním svátkem i masivní celosvětovou společenskou událostí. Jen ať mají prestiž a popularitu, jakou si zaslouží. V čem je ale paralympiáda méně prestižní událostí a sportovním svátkem? Proč nedopřejeme handicapovaným sportovcům stejné slávy a pozornosti jakou dopřáváme našim olympionikům?

Rozumím tomu, že paralympijský sport není tak populární jako ten olympijský. Není to ale také částečně vina médií a jejich zájmu či spíše nezájmu? Před začátkem paralympiády se nekoná žádná mediální masáž, medailonky sportovců, rozhovory a fotky na předních stránkách časopisů. Slavnostního zahájení her se neúčastní celebrity ani světoví politici a zpráva o něm je ve sportovním zpravodajství zařazena až za výsledky hokejové extraligy i 1. ligy a novinek z domácí fotbalové soutěže. Přímé přenosy a záznamy neplní více než dva týdny vysílání dvou veřejnoprávních kanálů, dokonce ani toho jednoho sportovního. Nemáme paralympijský park na Letné a nekonečné rozhovory se sportovci o tom, co se povedlo a co se nepovedlo. Všichni víme, že se koná nějaká ta paralympiáda, protože ta je vždycky nějak brzo po olympiádě, ne?

Chápu, že po dvou týdnech vydatného sportovního nášupu už je i velký sportovní fanoušek nasycen. Závěrečný ceremoniál a návrat medailistů navíc vše logicky uzavírá. Přesto věřím, že by o něco větší medializace a popularizace paralympijského sportu nalákala sportovní fanoušky, zvýšila sledovanost a zájem veřejnosti, jaký si jistě sportovci s handicapem zaslouží. Jejich výkony jsou přece často nejen odrazem tvrdého tréninku, ale také překonáním sebe sama, bariér a zdravotního postižení.  Nemohu se zbavit pocitu, že když si své fanoušky dokáže najít více než 55 hodin přímého přenosu ze zápasů Curlingu, ve kterém dokonce Česká republika vůbec nesoutěží, že by si např. záživný, rychlý a bojovný sledgehokej nenašel u hokejového národa své příznivce. Vždyť čeští sledgehokejisté byli považováni za jedny z favoritů a jejich výsledné páté místo je s tím hokejovým šestým přinejmenším srovnatelné.

Dovolím si na závěr myšlenku odvážnou, možná téměř kacířskou. Proč neprobíhají paralympijské hry současně s těmi olympijskými? Bylo by to opravdu organizačně nezvládnutelné a drahé? Nebo by se naopak ušetřilo? Sportovec jako sportovec, proč to segregovat? Jeden zahajovací ceremoniál, jeden závěrečný. Prestiž pro všechny sportovce bez rozdílu, rovný přístup, stejné příležitosti. Sportovní fanoušci naladěni na největší událost posledních čtyř let. Pak by třeba zápas o postup do čtvrtfinále sledgehokejového turnaje vysílali na plátnech v pivnicích a hospůdkách a na letišti by při příletu vítali fanoušci všechny reprezentanty. I ty paralympijské.