Na konci září jsme v Pardubicích uspořádali mimořádně zajímavou akcí. Odhalili jsme pamětní desku první pardubické senátorce, inteligentní a energické ženě, paní Jaroslavě Moserové.
Spojili jsme to zároveň s oslavou Dne české státnosti. Je velmi těžké vyzdvihnout v několika větách její zásluhy. Profesní politický i občanský záběr této mé předchůdkyně byl totiž skutečně obdivuhodný. Považovala jsem proto za samozřejmé, že zrovna v tento den na ní a na její zásluhy o stát vzpomeneme. Pamětní deska visí na domě na tř. Míru 95, v němž měla svoji senátorskou kancelář.
Často mě napadá myšlenka, jaké by to asi bylo, kdyby v roce 2003 dopadla úspěchem její prezidentská kandidatura. Jak by se asi vyvíjely naše politické dějiny, kdyby hlavou státu byla tato charakterní a činorodá žena? Měly bychom první ženu prezidentku - i tím by to bylo jiné… Navíc by naši zemi vedla žena silná, názorově středopravicová, proevropská s akcentem na dodržování lidských práv, se zahraničními studijními i životními zkušenostmi a žena, která byla ochotná bojovat proti politickým podlostem, jako byla například tehdejší opoziční smlouva.
Tato její prezidentská kandidatura byla jistým vyvrcholením její tehdejší politické kariéry. Jaroslava Moserová stála u zrodu novodobého českého Senátu, který navazoval na prvorepublikový Senát. Také v tom je její přínos české státnosti. Výjimečná byla také tím, že čerpala z bohatých diplomatických zkušeností, zejména z postu velvyslankyně v Austrálii. To, čím však Českou republiku obzvláště vyzdvihla, bylo, že se stala v roce 1999 předsedkyní Generální konference UNESCO, byla tedy jakousi prezidentkou UNESCO a že i v dalších letech byla členkou Výkonné rady této mezinárodní organizace. Díky ní máme Prahu na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Jaroslava Moserová byla skutečným politickým profesionálem s dobrými schopnosti a dobrým odhadem situace. Vzpomíná se na ní jako na osobu, která přesně věděla, s kým si dát první, ale i s kým poslední kafe proto, aby prosadila své cíle. Patřila k nejaktivnějším senátorům.
Víte, kladu si otázku, jak jí asi bylo, když byla u ošetřování popálenin Jana Palacha. Jak ji to asi poznamenalo. Profesně se totiž zaměřovala na rozvoj léčby popálenin a na plastickou chirurgii. Pocházela z uvědomělé vlastenecké rodiny, kdy její otec byl významnou osobností první republiky. I to ji pochopitelně silně ovlivnilo. Byla mimořádně jazykově nadaná. Překládala detektivky Dicka Francise, ovšem její překladatelská činnost byla podstatně širší a zahrnovala také komplikované lékařské texty. Byla silně zakořeněná v kulturním prostředí. Vedle toho byla však i literárně zdatná, psala povídky a hry. Byla tedy ženou mnohostranných talentů a také vědomostí.
Obdivuhodná byla její tělesná kondice. Lidé v jejím věku již skuhrali a chtěli mít klid, ovšem slovy kolegů Jaroslavy Moserové ze Senátu, ona byla nezničitelná. Byla symbolem moudrosti, slušnosti a dobré vůle, příkladem inteligentního vlastenectví a diplomatického umu. Za to jí patří můj mimořádný obdiv a jsem přesvědčena o tom, že je na místě na ni vzpomenout obzvláště v Den české státnosti. K jejímu rozvoji Jaroslava Moserová totiž přispěla skutečně zásadní měrou. Z jejího života a z jejích vzpomínek se snažím také sama čerpat.
