Současný systém nevidím jako úplně dobrý.

Mé příbuzné v konečném stadiu rakoviny, v době kdy lékaři ukončili léčbu jako již zcela nefungující, přiznal úřad práce příspěvek na péči ve výši osm set korun měsíčně.

Příbuzná žila sama a nejblíže z rodiny jsem byl já vzdálen čtyřicet kilometrů.

Nejspíš lékař, který žádost o příspěvek posuzoval něco přehlédl, nebo úřednice která prováděla místní šetření byla úplně divná, nebo možná lékaři kteří vyhotovili zprávu o ukončení léčby něco špatně napsali.

Ale vlastně je fajn, že dostala přiznáno aspoň něco, vždyť přece byla schopná si sama dojít na záchod a i do krámu, který naštěstí měla padesát metrů od domu. Občas a s velkou námahou.

Co už záleží na tom, že tyto běžné úkony zvládala jen s vypětím všech sil, vždyť přece měla všechny čtyři končetiny. A až do smrti i dobrou náladu.

Možná při tom místním šetření měla víc lhát a ne snažit se být do konce silným a hrdým člověkem.

A vlastně dostala přiznán sice jen ten nejnižší příspěvek, ale dostala ho. Tak se skoro chce říct, že historka má dobrý konec.

No možná ten dobrý konec lehce dělá trpkým fakt, že první částka z příspěvku ji byla poukázána asi měsíc a půl po smrti.

Když jsem se šel ptát na pracák co bylo špatně, tak tam na mě tupě čuměla mladá holka (ta která prováděla to místní šetření) s telecím výrazem, která mi vysvětlila, že z jejich strany vše proběhlo naprosto správně. Ani jsem se na tupou buchtu nedokázal zlobit. Cestou od nich jsem se vyzvracel a umínil si, že od státu nebudu skoro nic chtít. Jo a taky státu nic nedám. A snad jednou umřu třeba při sportu aniž bych před tím potřeboval něčí pomoc.

Upínat se ke státu, je jako upínat se k ďáblu. Stejně jako on vám pomůže, ale vezme si od vás to nejcennější, váš život, vaši svobodu.