Sadistické ubití bezdomovce v Pardubicích vyvolává hned několik otázek, které ukazují na některé problémy, které se bohužel vyskytují v naší společnosti.
To, že otec jednoho z mladíků prohlásil, že je mu činu jeho syna líto, je jednou z mála pozitivních věcí na celé této události, kterou slušný člověk musí odsoudit. Pojďme se zamyslet nad třemi body:
Tím prvním, který zde vidím, je obecně náš vztah k sociálně slabým osobám. Bezdomovci mezi těmito lidmi představují jistě velmi specifickou kategorii. Za životem každého z nich stojí osobitý příběh lidského neúspěchu, který tyto lidi nemilosrdně katapultoval na okraj společnosti. Zdůrazňuji, že na okraj, nikoli za její hranici. Bezdomovectví totiž patří do společnosti jako její nedílná součást. Existuje na celém světě a některé země s ním mají skutečně velký problém. Například v USA žije na 2,5 miliónu dětských bezdomovců, statisticky tak žije na ulici každé třicáté dítě. Dospělých je několikrát více. V USA je to natolik závažný sociální problém, že se zde hned na několika univerzitách studuje, jak se s bezdomovectvím vypořádat v rámci tamní sociální politiky. My v Česku máme zhruba 11 tisíc statistikou vedených bezdomovců, pravděpodobně jich je ale mezi námi víc. Na ulici se dostali ne vždy vlastím přičiněním například kvůli závislostem, ale i při rozvratu vztahu nebo kvůli psychickým onemocněním. Vyspělá společnost má umět s bezdomovectvím žít a má tyto lidi respektovat a být jim nápomocná!
Druhým problémem je obecně výchova našich dětí a mladistvých, která má být směřována k sociálnímu dialogu a k sociální snášenlivosti. Samozřejmě, nejen k ní, ale také k etnické nebo genderové, ovšem nyní mě skutečně tíží morbidita mladých vrahů. Sebelepší poučky a učebnice nepomohou bez kvalitních pedagogů a bez stejně kvalitní rodinné výchovy. Dobré vzory ve škole a v rodině jsou základem, i když si uvědomuji, že to nutně nemusí znamenat zaručený úspěch v těchto výchovných a hodnotových otázkách. Jde též o celkové klima společnosti, která má snášet sociálně slabé. Bohužel to však z výzkumů nejen vůči bezdomovcům, ale i například vůči romské minoritě a vůči dalším skupinám příliš neplyne.
Máme zde jistě co do činění i s jistými vrozenými proporcemi, jako je psychology (Milgram, Zimbardo atd.) zjištěný náš sklon k násilnostem. Ten je zvláště patrný u mladých, což ukazuje například to, že různé pravicově extremistické militantní subkultury sdružují ponejvíce mladé muže. To vše však má kvalitní výchova ztlumit, umravnit a máme být tím, co Aristoteles nazývá „zoon politikon“, tedy tvor společenský. Bít slabé, kteří neútočí a kteří se nemají jak bránit, jde proti elementární lidskosti a nepatří to do slušné společnosti!
Třetí problém spočívá v současné sociální politice našeho státu, která nutně musí přehodnotit některé své dosavadní kroky. Ze světových výzkumů víme, že valná většina lidí bez domova, kteří získali záhy sociální byt, si ho dokázala udržet a odrazit se ode dna. Úspěšnost v různých místech Evropy dosahovala víc než 80 procent, někde činila až 97 procent. Ukázal to evropský výzkum z minulého roku, který se zaměřil na model pomoci „housing first“ neboli „bydlení na prvním místě“. Nemůže být toto například cesta k tomu, jak bezdomovectví zmírnit? Nestojí za to se zamyslet nad problematikou sociálního bydlení z té perspektivy, že investice v této oblasti se vrátí? Že pomohou a že mohou být pomocnou podanou rukou státu, který se přeci má starat o chudé a slabé? Sama jsem v této věci již aktivní a iniciovala jsem vznik komise, která má na starosti přípravu zákona o sociálního bydlení. Ještě jednou opakuji, že výzkumy ze světa zde ukazují cestu, kterou máme vnímat i my jako Česká republika!
Závěrem mě nenapadá nic jiného, než citát známého básníka z antického Říma, který prohlásil: Ničemné je nepodat ruky těm, kdo klesli…
